Změna ve způsobu zdanění příjmů ze závislé činnosti u zaměstnanců od 1.1. 2019
Novelizací zákona č. 586/1992, o daních z příjmů, jež vstoupila v účinnost od 1. 1. 2019, došlo ke změně stanovení základu daně u zaměstnanců podléhajících sociálnímu a zdravotnímu pojištění v jiné zemi Evropské unie (EU), Evropského hospodářského prostoru (EHP) či Švýcarsku. Nastalou situaci by měli vzít v potaz především zaměstnavatelé, kteří museli legislativní změny (a nové administrativní povinnosti) zohlednit již při zúčtování mezd za leden 2019. Režim zdaňování zaměstnanců pojištěných v zahraničním systému mimo EU, EHP a Švýcarsko zůstává bez změny, tj. pro stanovení základu daně ze závislé činnosti se zohledňuje tzv. fiktivní pojistné (viz dále).
Do konce roku 2018 byla metoda výpočtu základu daně pro všechny zaměstnance podléhající zahraničnímu pojistnému jednotná, tj. příjem zaměstnance byl bez ohledu na skutečně hrazenou výši pojistného zvyšován o „fiktivní“ české pojistné (základ daně se rovnal 1,34-násobku hrubé mzdy při současném zohlednění aktuálního maximálního vyměřovacího základu pro sociální pojištění).
Od roku 2019 je však nutné ve výše uvedených případech základ daně ze závislé činnosti navyšovat nikoli o zmíněné fiktivní pojistné, nýbrž o zaměstnavatelem reálně odvedené příspěvky na povinné zahraniční pojištění.
V souvislosti s výše uvedeným vzniká otázka, zda se do základu daně zaměstnance bude zahrnovat veškeré povinné zahraniční pojistné či pouze takové povinné zahraniční pojistné, jež svoji podstatou koresponduje s povinným českým zdravotním, nemocenským a důchodovým pojištěním či příspěvkem na státní politiku zaměstnanosti. V praxi totiž může být obtížné stanovit, které složky zahraničního povinného pojištění splňují uvedenou definici, a současně by bylo nutné posuzovat jednotlivé složky pojištění individuálně v každé zemi.
Z výše uvedeného vyplývá, že základ daně by zřejmě nemusel být navyšován např. o dobrovolné příspěvky zaměstnavatele na důchodové či zdravotní pojištění zaměstnance, nebo o tu část příspěvků do povinného zahraničního pojištění, které svou podstatou neodpovídá českému povinnému pojištění (např. příspěvek do fondu úrazového pojištění na Slovensku či v Polsku, které je součástí slovenského či polského povinného sociální pojištění, avšak nekoresponduje s žádným příspěvkem hrazeným v rámci českého sociálního pojištění zaměstnance). Obdobný přístup by se tedy mohl aplikovat také u dalších typů příspěvků v jiných zemích např. německý příspěvek do insolvenčního fondu, slovinský příspěvek do fondu na podporu rodičovství, maďarský příspěvek do profesně vzdělávacího fondu, atd.).
Výše nastíněný postup je aktuálně předmětem odborných diskusí s finanční správou, která by se ke správnému postupu zohlednění zahraničního pojistného při výpočtu českého zdanění měla co nejdříve vyjádřit.
Z této legislativní změny vyplývá, že do základu daně v ČR vstupuje „zahraniční povinné pojistné do výše stanovené zahraničními právními předpisy“, které může být vyšší či nižší než pojistné dle českých předpisů. Česká legislativa tedy různé způsoby výpočtu pojistného v zahraničí plně přebírá a základ daně v ČR tak nemůže být dalším způsobem „dorovnáván“ na tuzemskou úroveň pojištění. Z toho vyplývá, že zaměstnanec na stejné pracovní pozici tak bude mít rozdílnou výši daně a čisté mzdy v závislosti na tom, zda se jedná o zaměstnance podléhajícího českému pojištění či zaměstnance podléhajícího zahraničnímu pojištění.
Obecně lze shrnout, že tato novelizace zákona o daních z příjmu zaměstnavatelům velmi zkomplikovala situaci při výpočtu základu daně ze závislé činnosti u zaměstnanců, kteří jsou účastni pojistného systému v zemích EU, EHP nebo Švýcarsku.
Zaměstnavatel je v současnosti povinen při zúčtování mezd zjišťovat, v jaké konkrétní výši bylo pojistné za zaměstnance v zahraničí odvedeno. Zároveň musí být schopen stanovit, které pojistné platby jsou ekvivalentem tuzemského systému zdravotního a sociálního pojištění (jelikož pouze takové zvyšují základ daně v ČR). Potenciální zaměstnavatel se tak fakticky může ocitnout v pozici, kdy by měl kvůli správnému zúčtování mezd mít poměrně detailní znalosti o systému povinného zdravotního a sociálního pojištění v jiných evropských zemích. Můžeme bohužel jen konstatovat, že novela zákona citelným způsobem zvyšuje administrativní požadavky kladené na zaměstnavatele a jeho náklady související s přenastavením mzdových systémů.
Závěrem konstatujeme, že i Senát Parlamentu ČR zaujal v rámci legislativního procesu k této neodborné zákonné úpravě navržené poslancem Jaroslavem Foldynou zamítavé stanovisko, ovšem Poslanecká Sněmovna Parlamentu ČR bohužel senátní pozměňovací návrhy jako celek přehlasovala a potvrdila tak původní verzi Poslanecké Sněmovny. Věříme však, že nová komplikovaná úprava bude další novelou zákona co nejdříve odstraněna. Aktivitu v této záležitosti vyvíjí rovněž Komora daňových poradců, která navrhla vypuštění problematické pasáže z § 6 odst. 12 Zákona o dani z příjmů (a tudíž faktické navrácení v předchozí stav) v rámci svých Připomínek k daňovým zákonům vydaných 21. 3. 2019. Do doby přijetí potřebné legislativní úpravy se však budou plátci příjmů muset s nastalou situací vypořádat.
Pro lepší orientaci a aspoň částečné usnadnění související administrativy přinášíme zjednodušený přehled pojistných odvodů hrazených zaměstnavatelem a zaměstnancem ve vybraných evropských zemích, v nichž naše skupina TPA působí. Upozorňujeme však, že vzhledem ke složitosti výpočtů pojistného v jednotlivých zemích (např. odlišná výše odvodů u 13. a 14. platu v Rakousku) je potřeba vždy pro konkrétní výpočet české daňové povinnosti zjistit přesnou výši skutečně odvedeného zahraničního pojistného za daný měsíc.
